Od chvíle, kdy v roce 1978 odstartoval první ročník Rallye Dakar a v roce 1985 se první Češi vydali na trať, uběhla spousta času. V lednu 2020 budeme fandit u 42. ročníku legendárního závodu. Hodně věcí se za tu dobu změnilo. Vedou se dlouhé diskuze o tom, jestli k lepšímu nebo horšímu. Mění se svět a mění se i Dakar. Jedno je však jisté. Posedlí Dakarem zůstávají. Zeptali jsme se zasloužilých členů týmu Big Shock Racing, co všechno bylo dříve jinak. Chcete znát jejich pohled na věc?
Technika nás překonává
Dříve technika nestačila lidem. Měla značné limity. Dnes už jsou materiály a technologie na takové úrovni, že závodníci mají problém fyzicky zvládnout možnosti současných aut a motorek.
Sám sobě asistencí
Asistence v začátcích Dakaru nebyly. Respektive, bohatší tovární týmy měly doprovodné vozy přihlášené v závodě. Stávalo se, že závodníci v cíli etapy čekali na svou asistenci. A někdy se vůbec nedočkali nebo se setkali až za pár dní. Ale většina se starala sama, členové posádek se střídali v řízení, po nocích opravovali auta, vezli si náhradní díly i nářadí. Dnes už je výsledek na Dakaru závislý na spolupráci širších týmů. Ty ale dodnes mají rozdílné počty členů i možnosti.
Navigace? S kompasem a buzolou
V prvních ročnících se jelo podle kompasu a buzoly. Jezdci měli jen itinerář s orientačními body a azimuty. Když se potřebovali dozvědět kudy dál, museli vylézt ven z kabiny a ujít 50 metrů, aby se dostali z magnetického pole auta. V každé etapě byly „průjezdovky“, ale ty se řešily razítkem, které rozdával pořadatel na kartu. Žádná elektronika. Jistota byl kompas s buzolou. Dnes se jezdí s roadbooky a GPSkami, průjezdní body jsou elektronické a pořadatel může přesně kontrolovat, kudy jednotlivé posádky trať projely.
Bezpečnost? Výstražné pistole v kabině
Etapy v Africe byly delší, roztažené na obrovském území. Když se někdo ztratil, měl u sebe vysílač SOS a výstražnou pistoli, aby ho bylo možné dohledat. Ale i tak se někteří závodníci nikdy nenašli. Helikoptéry lítaly od začátku závodu, jen jich bylo podstatně méně. V bouřce se i tenkrát závod zastavoval. Jezdci se většinou po skupinách sjeli na několika místech v poušti. Ráno je našel vrtulník a vyvedl k ostatním. Po trati jela spousta lékařů v autech, byli v kontaktu s vrtulníky a organizátory, aby mohli v případě potřeby pomoci. Právě z bezpečnostních důvodů pořadatelé takticky dělali úvodní etapy přes Alžír selektivní, hodně náročné, aby se vyřadili slabší závodníci. Ti se pak ještě stihli vrátit ke Středozemnímu moři. Přes Afriku pokračovali už jen ti odolnější. Dnes je systém bezpečnosti do detailů propracovaný, od předepsaného nehořlavého oblečení po elektronické iritracky, díky kterým jsou jezdci ve spojení s organizátory a mohou si kdykoliv přivolat pomoc.
Komunikace se světem vázla
V začátcích nikdo u nás nevěděl, co se v poušti děje. V Paříži byly zveřejňovány výsledky, ale víc nikdo netušil. Ani jezdci neměli šanci spojit se s domovem. Nebyly mobily ani internet. Až později, kolem roku 96, začal fungovat satelitní telefon. Ten si posádky vezly s sebou v kufru. Když se otevřel, byla v něm mapa světa, a vy jste museli natočit víko s anténou směrem na družici. Když jste s ním uměli a mluvili ve správnou chvíli, občas se povedlo někam dovolat. To tenkrát byla jediná komunikace se světem. Dnes díky internetu, mobilům a novým technologiím můžeme Dakar sledovat téměř v přímém přenosu.
Jídlo z ešusu na zemi
Už v počátcích organizátoři částečně zajišťovali posádkám občerstvení. Přesto závodníci spoléhali hlavně na vlastní zásoby. Jedli z vlastních ešusů a většinou při tom seděli na zemi. Češi si s sebou tradičně vozili všechno, co se tenkrát prodávalo v konzervách. Šunku, paštiky, lančmít. Pivo bylo jen v lahvích, takže české závodní speciály pravidelně cinkaly. Dnes už je jezdcům k dispozici dobře vybavená kuchyně a jídelna, některé týmy si dokonce vozí vlastní kuchaře.
Trať delší, zato horší cesta
Obecně byly etapy počátečních závodů delší. Dakar se odehrával na rozlehlejším území, projížděl několika zeměmi a trval přes 2 týdny. Dakarská karavana ujela během jednoho ročníku kolem 15 000 km, z nichž asi 9000 bylo závodních. Dnes se Dakar zkrátil a zrychlil. Aktuální ročník se odehraje pouze na území Saúdské Arábie.
Pouštní hygiena
Tady vidí pamětníci snad největší posun a závidí dnešním závodníkům bivaky vybavené sprchami a toaletami. Tenkrát se chodilo na záchod jedině do pouště. Vodou se šetřilo, nebylo kde ji doplňovat. Brát si zásoby od domorodců bylo rizikové. Na každý den tak bylo potřeba nové oblečení.
Spaní na matračce
Během afrických ročníků se většinou spalo na matračkách vedle kola kamionu. Ráno jste otevřel oko a koukal na vás škorpion. Ale spaní si dříve závodníci moc neužili. Každý den stihli 3 až 4 hodiny, většinou nad ránem. Delší či kratší část noci strávili společným opravováním aut. Dnes se jezdci mohou vyspat, zatímco týmoví mechanici pracují na jejich strojích. Ale ani v současnosti nečekané situace, které Dakar přináší, spánku příliš nepřejí.
Rychlost neomezená
Jednou z výhod počátečních ročníků bylo, že na Dakaru zdaleka nevládla tak velká regulace čehokoliv. Nebyla omezená ani rychlost. „V roce 92 nám kamion jel 190 km/h,“ líčí pamětníci. Limity byly zavedeny až později. A například kamiony dnes mají předepsanou rychlost pro závod (140 km/h) i pro přejezdy. Za její překročení hrozí citelné penalizace.
Dakar cestuje
Původně se závod jezdil v Africe a vedl z Paříže do Dakaru. V roce 2008 byl ale kvůli obavám o bezpečnost závodníků zrušen. Od roku 2009 se závodilo v Jižní Americe. A v lednu 2020 se Dakar znovu přestěhuje. Tentokrát do Saúdské Arábie.
I přes všechny změny je Dakar pořád hodně tvrdý, nevyzpytatelný a kdo ho nezažil, nedokáže si představit, co všechno je možné za pár dní zažít. Zůstává nejnáročnějším motoristickým závodem na světě. Pořád láká dobrodružné povahy. A snadno se stane vaší posedlostí.
