Další zajímavý příběh o posedlosti Dakarem je spojený s momenty, kdy vyjel na dakarskou trať první Macík. Martin starší, současný šéf týmu Big Shock Racing a táta Martina Macíka mladšího, který teď za náš tým závodí v kamionu. O svoje trefné postřehy se s námi podělil Láďa Fajtl, další legendární člen týmu Big Shock Racing, člověk s neuvěřitelnými zkušenostmi, který si dokáže poradit v každé situaci. Seděli totiž tenkrát s Martinem společně v kabině liazky, kterou vytáhli z kopřiv, opravili a vyrazili s ní závodit na Dakar. Zní to dost šíleně, co? A další neuvěřitelné situace přišly vzápětí. Chcete znát podrobnosti? 

Legendární liazka z kopřiv

V roce 2002 se Martin Macík starší seznámil s Jirkou Žákem. Martin sháněl kamion na Dakar. V Tatře ho vymetli. Ale Jirka věděl o někom, kdo už párkrát na Dakaru byl a mohl by pomoci. Takže za mnou přijeli. A pak to šlo rychle. V červenci 2002 se koupilo auto a v lednu 2003 už jsme startovali. Našli jsme v kopřivách liazku, která jela Dakar v roce 92. Pak měla ještě krátkou závodní historii, ale skončila zaparkovaná a nevyužitá. Tu jsme koupili, za pár měsíců opravili, použili součásti i z dalšího auta a jelo se. 

Vrtule z lopaty 

V roce 2003 trasa vedla přes Španělsko, Tunis, Libyi do Egypta. V kabině jsme seděli Martin Macík starší, Jirka Žák a já. Úvodní prolog vedl ve Valencii po pláži, kde jsme v příčné strouze s vodou urazili listy vrtule k chlazení. Náhradní vrtuli jsme samozřejmě neměli. Takže jsme na místě sehnali hliníkové lopaty. Z nich jsme vystříhali listy a ty jsme přišroubovali na střed vrtule. Každou chvíli nám kus ulítnul. V bivaku jsme po nocích stříhali plechy a šroubovali a šroubovali. Listů bylo 6. Každý den jsme vystřihli 2 až 3, přidělali je a vyrazili do další etapy. 

Ti, kdo v noci nespí

Režim byl následující, v noci jsme dojeli, do 3 hodin spravovali auto a ráno v 8 jsme pokračovali dál. Jelo se 3 týdny, 15 000 km, z toho bylo 9000 km rychlostních. Maratonská etapa měřila 1600 km. Naštěstí jsme měli nespavost natrénovanou už ze stavby auta v ČR. V garáži jsme před odjezdem makali na autě dnem i nocí. Na Dakaru jsme pak spali každou noc na jedno oko pár hodin, ale fyzicky jsme to vždycky zvládli bez problémů. Neměli jsme žádné zdravotní těžkosti. Když bylo nejhůř, někdo z domorodců do nás něco vpravil a pokračovali jsme k cíli. 

Zaminovaný bivak

Nejdrsnější byl asi přejezd z Libye do Egypta, když nám na hranicích museli odminovat cestu. Projely motorky, osobáky, kamiony a pod jedním z posledních náklaďáků to bouchlo. Takže nás zastavili a odminovával se prostor. Řekli nám: doprava nesmíte vůbec, doleva tak 10 metrů. A tam byl tu noc náš bivak. Čekali jsme až bude hotovo a dovolí nám projet dál. Naštěstí doma v tu dobu nevěděli nic. Komunikace tenkrát vůbec nefungovala.  

A pak vám otrne. A chcete jet znovu…

Nicméně, cíl byl tenkrát v Šarm aš-Šajchu a tam jsme dojeli na 12. místě. Slušný výsledek. Vrátíte se domů. Ještě v únoru je člověk nalomený, přemýšlí, co bude dál. Ale pak vám otrne a chcete jet znova. A znova…  Takový už je úděl posedlých Dakarem :).