Baví nás vyprávění našich fotříků a dalších machrů posedlých Dakarem o tom, jak jezdili Rallye Dakar před námi. A říkali jsme si, že by vás to taky mohlo zajímat. V týmu máme legendárního Jardu Joklíka. Seděl v úplně prvním českém náklaďáku, který vyjel na trať Dakaru. Když spustí o tom, co všechno chlapi tenkrát zvládli, nestačíme se divit. Velký respekt. Chcete vědět, jak to české dakarské šílenství vlastně začalo?    

Nápad z časopisu 

Nápad vyrazit na Dakar vznikl v Liazu v roce 1984. Do konstrukce tenkrát chodily zahraniční časopisy, ze kterých jsme se dozvěděli, že existuje něco jako Dakar. To nás zaujalo. A po čase se podařilo přesvědčit tehdejšího ředitele Liazu Viktora Koreckého, aby start na Dakaru posvětil. Začalo se jednat a hledat zkušeného zahraničního partnera. Nakonec jsme se spojili s Francouzem Alainem Gallandem, který měl za sebou už dva starty v Rallye Dakar. S ním se spolupracovalo na stavbě dvou nových aut. V Mnichově Hradišti na vývoji se zkoušela a testovala. A z lidí kolem Automotoklubu se daly dohromady dvě posádky. V první jsem byl já s Radkem Fenclem a Jirkou Moskalem, kteří od začátku stáli u zrodu celého nápadu. Do druhého auta nasedli Josef Brzobohatý, Zdeněk Kovář plus zmiňovaný Alain Galland. A v r. 1985 jsme vyrazili na Dakar.   

Francouz zdrhnul

Samozřejmě jsme byli vykulení. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. V Paříži na nás koukali jako na exoty z východu. Mysleli si, že jsme Rusáci, protože jsme na plachtě měli napsáno Motokov. Dakar odstartoval a my vyrazili do dun. Ve 3. etapě Galland utekl. Zpanikařil. Říkal, že nechce umřít v poušti. Nevěřil, že máme šanci. Zdrhnul, ale my jsme bojovali dál a ty auta pořád dokola spravovali a spravovali. Každý den jsme je nějak dali do kupy. Moc jsme nespali. Střídali jsme se v řízení a nakonec dojeli až do cíle. Na 13. místě. Druhé auto bylo diskvalifikováno, protože chyběl člen posádky, ale dojelo taky v pořádku. Nakonec nás ostatní závodníci plácali po zádech za dobrý výsledek. 

Rádio za Dakar

Nejvíc nás tenkrát zaskočila poušť. Vůbec jsme nevěděli do čeho jdeme. Nedokázali jsme si to ani představit. A také nás překvapilo, že místní nebyli zrovna přátelští, trasu hlídala armáda. Jeli jsme sami. Jen my tři v kabině. Dělali jsme všechno. Museli jsme být soběstační. Byli jsme tam za amatéry, ale nakonec jsme měli nad očekávaní dobrý výsledek. V Liazu mě pochválili a dostal jsem za odměnu rádio.  

První ročník nás rozhodně neodradil. Nabrali jsme zkušenosti, které se pak hodily v dalších letech.      

Na další fotky se můžete podívat na tomto odkazu 😉